ZAPOVĚZENÉ ZAHRADY

Zapovězené zahrady  z kolekce MODRÝ VÍTR vloženo 19.12.2005 bolesti zamilovaných (1) bolestné procitnutí ve vonících sadech pod alejí kaštanů sedám a procitám do vědomí v malém městečku na severu země pro tebe udělal jsem všechno žhavé k rozhřešení milované obliny linií tehdy téměř žárlivě ulpívají v mém oku pokojném přivřeném tvé přívětivé vlasy poslušně couvají za křivky uší bolest odloučení (2) když líhá si tráva jemně ji hladím kadeř tvých prstů a vášeň zatím tajemní v bliznách růstu   pro pocit úzkosti jsem zapomínal jíst a kráčela jsi pryč za tebou sítnice mého oka úleva pohledu kabátek v židli smyslnost pití do tvé slámky ach proud rozesmání do světru špičkou prstu do mých dlaní   nádherně taháš mne za rameno nakupování horlivým okem pro vkus vzrušení výběrem spodního prádla dloubnutím pro můj názor závist pohledů prodavače bolest rozpaků (3) klopýtavá noc zalesněnou cestou zvolna kráčíš až jsme se téměř zastavili na pečlivě zvoleném místě uzavřeni v objetí  smolících smrků a borovic vůní lesních parfémů já zíral na tebe jiskry ve tvých očích .. dívala se's jakoby zpět to já se měl dívat jinam ! ale ty's hleděla zrovna jsem hleděl i já v tichosti hvězdného rýsování komet zvěřince nebeských tvorů a mého úžasu .. úzkost osamění (4) na druhý den dutě zní moje telefony bezlisté stromy v podzimních barvách cinkají zbavené citu ztracených mračen kupí se ke mně těsné ruce nejistoty vzestup a vzdech v hrudi ! někdo osamělý s vámi mluví někdo drahý a naděje padly ona nepříjde více tříšť ranního soumraku slzy kanuly suše uvnitř vysychají pád do propasti (5) bez tebe být neumím si představit vánek dost nezatřásl lístím umírá v objetí   blesk proti mému oknu volavčin výkřik absolutní temnota a tvoje ruka v mojí saze a dým vítr ve vlaku za nádražím do smutku sloupoví zamotává   cárem papíru je prázdný dům zbývá pár semen vytržených kořínků z husí kůže kapky na ranním trávoví opět čtou první dopis proti oknu skrze obálku strnule hledíc do vypitého šálku zavřenýma očima prožívám... štěstí shledání (6) pozejtří nalézám tvůj odkaz pode dvěřmi vrátíš se ke mně vidět jen chvíli před odjedem slibuji být tady na zemi navždy pro tebe vpíjím odstíny tvého hlasu v krůpějích rosy žíznivých rtů květina září nervózními prsty nepoddajná radost že tě vidím přicházíš úsměv slastně unylý bouřlivou cestou polibků do mých rukou ve stejných sadech (7) u stejných kaštanů sedím jen sám procitám do vědomí v malém městečku snad na severu země jsem pro tebe všechno .. bez rozhřešení   teplo v mých lících bylo téměř žárlivé tělo odráželo ve tvém oku sen sen hlasů ve vzdušní linii   vzpomínám opět dny v lese dny stromů a květin větví vonících v ovzduší úsměvná Vesna líháš do letní trávy v kadeřích prstů moje nitro doutná tajemstvím okouzlení   zapomínal jsem jíst (8) pro pocit úzkosti zapomínal jsem jíst když kráčela jsi pryč stínem v oku procházíme naším místem noc hladí mne setměním podél zalesněné cesty kráčíme opět ve svém snění u bízkých vinic v machovém místě sedíc uzavřeni ve vůni lesních parfémů jiskření ve tvých očích v tichosti lesního šumu sedím a procitám do vědomí (9) ve stejných sadech ve jménu ideí zde mučili hřeby za nehty věšeli provazem já jsem to dítě oči se hroutily zděšením tělo ignoruje západ slunce v hlubokém podvědomí s dalekou cestou ven obloukem podjezdů železných tratí rozvážejí po planetě tužby a přání potřísněná krví nejkrutejší a nesmyslná historie zneuctila a pokořila ovoce zapovězeného sadu kobylky (10) nevíš na jak dlouho jsi mne opanovala nevinný sníh okvětních lístků  v náměstí kristově oběti vystýlka květnové pobožnosti falešných koryfejů donašečů klepů ten den pozdnější rudé růže v dláždění se skryjí v ozobí ptáků a setřou barvu krve blednoucí duhu i barvy na paletě večerní modlitbou v litániích kobylky tiše vchází dovnitř spěšnina pozvolna odplouvá do vzpomínek nad párou města v břízovém háji milenců jsou prsty na tvé šíji sprškou topolů v kamélii i dubů na kopečku Dubně černá řeka (11) do černých a zelených vod  skočil jsem za milou bez rozmyslu za bouří potápěl v rotujícím tunelu podvodních vírů v soutoku Kysuce a Váhu u zámku drátěných strašáků má touha zůstala v provazech padáku poutaná o mostní pilíř pod černou hladinou řeky tma chaluh a hlavátek a dívčí tělo jemuž bůh právě chyběl někde se štěstěnou !   bůh je prý pro všechny amor zbyl pro jiné někdy líně a jindy překotně život plyne osud (12) v metrových závějích sněhu uklouzne sněhovou vločkou do zad se zimnicí noci počátkem května před parfumerií vzduch prosycen žlutou čpavou vůní chloru a závisti to je ten osud vídat tě a opět ztrácet ? z dohledu z doslechu běžet před pěnou vlny políbit bosé dítě a skrze horký čaj zamžít tvé pousmáté oči ? toulám se (13) ve mně jsi vetknuta velrybí harpuna navždy už nebudu živ toulám se sjížděním oceány vod, bludištěm lesů neznalostí sebe za prahem smyslů v zapovězených zahradách se paří z kávy staré snímky    ztracené definice zavírají ruce sledujíc peřeje špíny Váhu pod Starhradem Strečna u podpisu tvého jména Vesna .. ve skále ahasvér (14) ten sonet slovenský bludnému duchu tak jistý ptá se zda svět je plovoucí deska anebo koule letící kámen ztuhlé lávy přelud v myslích zhmotněn v mozku zda spolčují se části těla aby se vypořádaly s krutostí jsoucna trvalý déšť       uvnitř planety snad zasadí  letová plavidla sběr sladkých plodů (15) utajen za tlustou zdí klukovskou touhou jsem čekal sběru sladkých plodů jako rys pohyb jatřil mé šelmí smysly plot byl zděný vysoký a svislý na dlouhé žrdi se čtyřmi hřeby lovec hrušní uhýbal jsem zrakem dráhám střel strážců pušek leptajíc sobě do tváře zjizvená údolí viny najednou spoznal jsem (16) jak sladké ovoce záhrada zapovězení ukrývá tam za zdí na loggii prochází krásná živá Vesna od piána k barokovému zábradlí dívka melodií které duši vážou každým dnem do muk trýzně kladou prokletím je zrádná síla krásy chabé síle těla zamilování ubránit se neuměla plovoucím svitem Nového Roku rozzářen a spící tančím na plošině velikého vozu v dřevěné loděnici zas líbám tvoje trasy (17) co jimi ráda chodíš počítám údery prstů v klávesnici měsíční beethoven je od nás o dva vchody svitíš jak sonáta pod paží tvé kroky D moll na ulici tvář pro mne tak nádherná  usmívá se i spící   co bože já ji dám  když duše prázdná je jak prázdné brázdy lán do větru zahraje opuštěný dům odněkud   zvuk zpěvu a zvonkové hry ale ty jsi ten hřebínek přílivu bílý let vážky tu a tam i vedle v rákosí  tvé třpytky očí se do mne zalíbí zmrzlinovým rtem, jenž zaprosí .. uspěchaný polibek (18) nikdy jsem nepřekročil hranici byla to moje chyba že jsem tě jenom líbal zvláště ten důlek na líci pro uspěchaný polibek další meteor štěstí nerozhýbal ve vodách divokých (19) pod sjezdy ze skal jezů poznali jsme se blíž já o tvou přízeň stál i v Tatrách mezi štíty čtvernožec s tebou lezu bez tvýho pohledu nešel bych o krok dál slunečním přísvitem .. v jeskyni stalagmitů začíná kapkání to řeka začíná horká jak oravice na chodbě našich bot tvá vlezla do mé do tkanice a propletly se otisky našich prstů na mém okně potmě slyším tu bolest (20) slyším tu bolest stínaného dubu je jako já na křižovatce osudu věky nepříjdu domů   voják co umřel málem sobě králem když v bílém kostýmu se zlatou obručí jiný tě odvedl k oltáři v náručí v barevném dešti flitrů s mou duší ve tvém nitru tou která netuší že nelze najít zapomění loučit se s tím co není utišit pláč a smích v chlopních srdečních   slovo se slovem souvisí suše zapískne můj hlas když ustávám tak lehnu si a nesmím myslet zas životem visím na vlásku jsem pes a to je rybářská loďka moje  příboj ji žene hořem a zkouší dešifrovat skrytou zprávu .. rackovi nediktovat jízdní dráhu .. sečítám vteřiny (21) minuty bytí s tebou rty modré studené oči zebou zapovězené zahrady po všechny dívenky pro mnohé náhrady   někde tam v pátém dílu světadílu Kanady v tobě a s tebou moje duše bloudí slovenský ahasvér    uzavřen ve tvé lodi měsíc na této pláni je nocí odvrácenou tváří   ženy co moji duši nosí mám ji zapomenutout ? plavčík v koši léta si touhou napomíná plíce..   snad zhyne, nevzepře se více již nemá na to síly zvednout se a říct ..milá..milý neprobuzena mými slzami    na svých tvářích neprobuzena v cizím spánku z linek pod letorosty očí snad dešťový mrak   staré louže spojí .. je to tak (22)   že často slova končí a vítr novou bouři tvoří čas dlouhým může být když sklouzne pohled očí do tiché hladiny jsem jiný ! jsem duší v jiné hrudi když ránem vstávám mne po půlnoci budíš a možná někdy  duši zpět mi vrátíš pro kterou příští lásku ztratíš jen pohleď, jsou tady krásných žen vnady ty jedíná však Vesna ze zapovězené zahrady motýl jež prostřed pádu křídla opouští strnule hledím do prázdného vína skleněná náplň mi vesmír rozepíná .. L@J